Dával jsi mi naději

Proč mne vzpomínky na Tebe
pořád tak trápí?
Proč mi připadá modré nebe,
jak pod černou kápí?

Proč slunko krásně nehřeje,
tak jak dřív hřálo?
Proč každý lásku slibuje
a dá jí tak málo?

Proč jsi mi dával naději,
když neměl jsi mne rád?
Proč jsi mi neřekl raději,
že chceš být kamarád?

Vzpomínka na lásku

Vzpomínáš... kolikrát denně mobil zapípal,
jak u srdce v tu chvíli hřálo,
a každý z nás věděl, že není sám,
štěstí nám přálo.

Vzpomínáš... jak nás strašně bavil svět,
Tys byl mým sluncem a já nebe,
nechtěli jsme vůbec dospět,
stačilo, že měli jsme navzájem sebe.

Vzpomínáš... na to co si mi šeptával,
jak za ruku ses se mnou vodil,
na rty tak sladce líbával,
byl na mě pyšný, se mnou se chlubil.

Vzpomínáš... na ty dvě slůvka lásky,
obrovské ticho a vůně lesu všude kolem nás,
na ty noční hvězdy - krásky,
jak rychle nám plynul čas.

Vzpomínáš... na ten polibek poslední,
jak z tváře si mi slzy stíral,
slíbil, že to přebolí,
ani nevíš, jak moc si tenkrát zalhal.

Vzpomínám... bolí to snad ještě víc,
po tom všem nestačí, že lituji,
krom Tvé lásky nechci nic,
snad abys věděl...

STÁLE TĚ MILUJI!!!

Sbohem dát

Ráno jsem vstala a koukla se na nebe,
řekni mi jen, jak zapomenout na Tebe.

Na velkou lásku, co nebyls mi dal,
pověz mi, proč srdce jsi mi vzal.

Proč nemáš mne rád jako mám já Tebe,
ráda bych ti snesla i modré z nebe.

Až jednou večer nastane, až se úplně setmí,
přitiskni mne k sobě, já přitulím se k Tobě.

Vím, že jinou máš a na mne pomalu zapomínáš.

A tak milý princi, co mám ještě psát,
nic jiného nezbývá, než ti sbohem dát...

Vězení lásky

Už dvakrát odsouzená,
ve smutku se láska topí.
Osudem je nesouzená,
touha co se nepochopí.

V žaláři z pocitů,
jako hřích bez viny.
S pohledy soucitu,
cit, jenž je nevinný.

Srdce, co se uzavřelo,
nechce se už více zranit.
Na city druhých zanevřelo,
neví, že je může ranit.

Asi má to tak být,
svět mne učí přijímat.
Co mám víc chtít?
Proč v davu se mám vyjímat?

A proč čas se tak líně vleče?
Proč přát si co se nesplní?
Proč vzývat boha po nocích v kleče?
Proč víla přání neplní?

Osud nám dává poznání,
zkušenost se štěstím cení,
do světa křičím doznání,
nad mojí víru, lásko, není.

Nevlídný osud

Zelená louka, bílé květy,
na nebi z mraků siluety,
na stráni koník bez sedla
a na něm dívka pobledlá.

Někdo jí chybí, něco trápí,
krajkové šaty slzy skrápí
a její obličej je zahalen,
smutečně černým závojem.

Obrovský smutek, hrozný žal,
krutý jí osud přichystal,
smutně se potuluje po lese,
větší už utrpení nesnese.

Blíží se ke konci trápení,
ke skalám vede jí zjevení
a na vrcholku ostrých skal,
skončila dívka hrozný žal.

Nevlídný osud k dívce byl,
krutě jí o život připravil,
za to, že chtěla milovat,
muže co měl jinou ženu rád.

Mám jedno malé přání

Mám, lásko, jedno malé přání.
Je to můj malý sen.
Prožít s Tebou milování
a milovat se celý den.

Jsi úsměv, který nemám,
jsi něha, kterou hledám,
jsi láska, co mi schází,
jsi štěstí, co mne doprovází.

Když jdu lásko, večer spát,
vzpomenu si jak mám Tě ráda.
Vzpomenu si na Tvou krásu, na Tvůj smích,
nemohla bych bez nich žít.

Miluji Tě strašně moc,
ale teď už dobrou noc.